Speciální pracovní skupina – oddíl Rescue Bloodhound Clubu ČR je nově ustanovenou oficiální aktivitou Bloodhound Clubu ČR. RBC je otevřená všem zájemcům o práci s Bloodhoundy a jejich výcvik metodou Clean Boot, která je oficiálně schválená The Kennel Club England a je součástí oficiálních uznávaných zkoušek Mezinárodní kynologické Unie.

  Rescue Bloodhound Clubu ČR je oficiální speciální pracovní skupina Bloodhound Clubu ČR zaměřenou na výcvik Bloodhoundů metodou Clean Boot jejímž cílem je zejména:

1. Propagace plemene Bloodhound u široké veřejnosti se zaměřením na jeho využití pro speciální záchranné akce (vyhledávání ztracených dětí, ostatních osob, mentálně postižených lidí apod.)
2. Oficiální zařazení Bloodhound Clubu České Republiky do sdružení organizací (Nizozemí, Belgie, Švédsko, Dánsko), spolupracujících s britským The Kennel Club England.
3. Uznání metody Clean Boot a schválení jejích hodnotících kritérií (Working Trials) u Bloodhound Clubu ČR a Českomoravské kynologické jednoty.
4. Začlenění mezinárodních zkoušek Working Trials do seznamu oficiálních zkoušek Českomoravské kynologické jednoty .
5. Začlenění vycvičených psů plemene Bloodhound a jejich psovodů do seznamu atestovaných psů a psovodů vedeného Ministerstvem Vnitra a Policií ČR. Tito psi mohou být následně využiti pro potřeby oficiálních složek Integrovaného záchranného systému ČR (Policie ČR, Hasičský záchranný systém, Sbor dobrovolných hasičů, Horská Služba ČR, apod.)
6. Vybudovat postupně v každém kraji „Záchranný tým Rescue Bloodhound Clubu“, na který se může v případě potřeby obrátit každý zájemce o pomoc (soukromá osoba, oficiální složky ap.). Pro schválení Záchranných Týmů Rescue Bloodhound Clubu je nutné dosažení standartu výcviku metodou Clean Boot potvrzeného na soutěžích Working Trials.
Standard může být doplněn o zkoušky výkonu speciálních dovedností dle potřeb složek Integrovaného záchranného systému s přihlédnutím k charakteristickým schopnostem a povaze plemene Bloodhound.
7. Navázat úzkou spolupráci se Svazem záchranných brigád kynologů ČR a postupně integrovat Záchranné Týmy Rescue Bloodhound Clubu do systému Svazu záchranných brigád kynologů ČR.

  Účast v Rescue BC je podmíněna:

1. Akceptace výcviku psa/feny plemene Bloodhound metodou Clean Boot
2. Registrace člena Rescue Bloodhound Clubu v oficiálním seznamu sekce Rescue BC
3. Členství v Rescue BC není podmíněno vlastnictvím psa/feny plemene Bloodhound (pomocníci, asistenti, rozhodčí, kladeči, apod.)
4. Dodržováním norem a reglementů schválených Bloodhound Clubem ČR

  Pro splnění výše uvedených cílů bude Rescue BC usilovat zejména o:

1. Oficiální ustanovení speciální pracovní skupiny - oddílu Rescue BC a schválení Rescue BC výborem Bloodhound Clubu ČR
2. Ustanovení oficiálních zástupců Rescue BC pro jednání s Českomoravskou kynologickou jednotou a složkami Integrovaného záchranného systému prostřednictvím Bloodhound Clubu ČR. Ustavení – STOPOVACÍ KOMISE Bloodhound Clubu ČR.
3. Funkce a obsazení speciální pracovní skupiny - oddílu Rescue BC (Stopovací komise Bloodhound Clubu ČR) – návrh: bude vypracován po akceptaci speciální pracovní skupiny - oddílu Rescue BC výborem Bloodhound Clubu ČR. Za provoz speciální pracovní skupiny - oddílu Rescue BC jsou do té doby odpovědní níže podepsaní navrhovatelé tohoto dokumentu.
4. Vypracování metodiky a základních dokumentů Rescue BC (Pravidla soutěží, řády apod.)
5. Rescue BC bude organizovat pro všechny zájemce (členy i nečleny Bloodhound Clubu ČR ) v ČR neoficiální akce (soutěže) podle standardního výcvikového postupu metody Clean Boot pro zajištění mezinárodních standardů hodnocení výkonnosti psů.
6. V současné době na podporu žádosti o začlenění ČR do sdružení Kennel Clubu England bude Rescue BC usilovat o rozšíření spolupráce s De Nederlandse Bloedhonden Clubem - Nizozemským Bloodhound Clubem s cílem uspořádat na území ČR oficiální zkoušky De Nederlandse Bloedhonden Clubu.
7. Vytvoření podmínek pro získání oficiální licence rozhodčích pro své členy.
8. Zajistit podmínky pro vznik a pořádání oficiálních soutěží práce na lidské stopě (Working Trials) v ČR
9. Vytipování možných zájemců o zřízení krajských záchranných týmů a vypracování jejich oficiálního seznamu.
10. Propagace Rescue BC nejen mezi členy  Bloodhound Clubu ČR, ale i v odborném tisku a veřejnosti.

Materiál byl schválen výborem a členskou schůzí Bloodhound Clubu ČR dne 30.3.2008

Za Bloodhound Club ČR
předsedkyně klubu p. Kateřina Schwipelová

Použité zkratky:
R.B.C. – Rescue Bloodhound Clubu ČR
KCE - Kennel Club England
MKU - Mezinárodní kynologická Unie
BC ČR – Bloodhound Club ČR
ČMKJ – Českomoravská kynologická jednota
IZS ČR – Integrovaný záchranný systém
PČR - Policie České Republiky
HZS - Hasičský záchranný sbor
SDH - Sbor dobrovolných hasičů
HS - Horská služba
ZT RBC – Záchranný tým Rescue Bloodhound Clubu
SZBKČR – Svaz záchranných brigád kynologů ČR
NBC - De Nederlandse Bloedhonden Club

  Záchranářský výcvik patří k nejzajímavějším a nejnáročnějším oborům kynologie. Na rozdíl od ostatních má ale poněkud hlubší smysl. Výcvik psů by měl vždy vycházet z jejich praktické využitelnosti a sportovní činnost, zkoušky a závody včetně mistráků, by měly být pro psovody pouze doplňkem a zpestřením výcviku. Mnohdy je tomu ale naopak a již delší dobu můžeme pozorovat dělení záchranařiny na praktickou a ryze sportovní. Já se zaměřím pouze na praktické využití psů, neboť tato problematika je prioritou a dotýká se bez výjimky každého z nás. Nikdo totiž nemůže vědět, co se stane a zda nebude pomoc záchranných psů jednou sám potřebovat.

  Když se někdo ztratí aneb jak to v praxi chodí

  Mnoho psovodů preferuje práci v sutinách, ale nejvíce případů, kdy mohou dobrovolníci se svými psy významně přispět k záchraně lidí, je z oblasti plošného hledání. Pátracích akcí jsou ročně desítky. Pohřešovanými bývají houbaři, turisté, důchodci, děti, mentálně postižení nebo jinak nemocní lidé. Někdy jde také o osoby, které mají v úmyslu ukončit svůj život. Pátrací akce probíhají zpravidla pod velením policie. V některých oblastech a případech funguje spolupráce policie s dobrovolnými záchranáři dobře a kynologové jsou voláni v relativně krátkém čase. Někdy jsou policií kontaktováni ihned po nahlášení, že se někdo pohřešuje. Tak by to mělo být vždy, ale bohužel zdaleka to není pravidlem. V mnoha případech jsou záchranáři se psy voláni pozdě a stále jako jedna z posledních možností, jak dotyčného najít. Několikadenní zpoždění není nic neobvyklého, avšak ve většině případů nejsou voláni vůbec. Tento smutný fakt potvrzují zkušenosti jak moje, tak i mnoha dalších dobrovolníků, a netýká se to jen kynologů.
  Pátrání zpravidla probíhá tak, že se podle zjištěných informací o pohřešovaném (věk, zdravotní stav, fyzická kondice, povaha, zvyky, do kterých míst rád chodil, možné důvody odchodu či útěku z domova atd.) a v současnosti také podle zaměření jeho mobilního telefonu (pokud ho má) vytipuje oblast, kde by se mohl nacházet. I přesto může mít vytyčený prostor rozsah až několik desítek kilometrů čtverečních. Je potřeba počítat také s možností, že hledaný člověk mohl telefon ztratit a v tom případě od něj může být pěkných pár kilometrů jakýmkoliv směrem. I když bude mít mobil u sebe, nelze se na informace od operátora stoprocentně spoléhat. Mám osobní zkušenost, kdy operátor mobil sice zaměřil, ale spletl se a plochu udal chybně. Tím pádem byl prohledáván úplně jiný prostor a tam, kde byl muž nakonec náhodně nalezen houbařem, se vůbec nehledalo. Pohřešovaného obvykle hledá zpočátku jen pár policistů, často bez jakýchkoliv zkušeností s pátracími akcemi. Když nikoho nenajdou, zavolají posily. Z několika desítek policistů se udělá rojnice, která začne prohledávat terén. Její součástí bývají jeden nebo dva psovodi s policejními psy. Jestliže je výsledek stále negativní, nasadí se další posily z řad policie, popřípadě hasičů a sto nebo i vícehlavá rojnice opět vyráží do terénu. Do akce je zapojen vrtulník s termovizí a na výzvu starosty obce, příbuzných pohřešovaného nebo i svévolně se do pátrání zapojují také místní lidé. V noci je pátrání přerušeno a pokračuje až další den, a to i v případě hledání malého dítěte.Takto se hledá několik dní, většinou s negativním výsledkem. A kynologové? Ti se o pátrací akci dozvídají často až z médií a pak obvykle nabídnou svou pomoc, kterou velitel zásahu přijme anebo odmítne. O mnoha případech se ale dovídají pozdě, resp. až když je pohřešovaný náhodně nalezen po několika týdnech nebo měsících mrtvý, mnohdy nedaleko místa, kde bydlel nebo byl naposledy viděn či v prostoru, který byl prohledáván. Přesto nás média informují, že pro nalezení pohřešovaného bylo uděláno vše – vždyť terén prohledávalo několik desítek nebo stovek lidí, policisté, lidé z obce, hasiči, vojáci, policejní psovod se psem a byl nasazen dokonce i vrtulník s termovizí….

  …Jenomže…

  Vrtulník je při pátracích akcích velice vhodný ke zmapování terénu, ale použití termovize nebývá vždy spolehlivé. Termovize má problémy se zachycením a rozpoznáním člověka například, když je zem rozpálená od slunce, když je lidské tělo podchlazené, jinovatka, sníh, déšť nebo jen hustý lesní porost. Dalším důležitým faktorem ovlivňujícím výsledek použití termovize je člověk, který přístroj sleduje, protože záleží na tom, zda s ním má dostatek zkušeností a jak umí obraz vyhodnotit. Termovize má mnoho omezení a dokazují to i případy, kdy byl hledaný nakonec nalezen v prostoru, který byl termovizí několikrát neúspěšně prohledáván. Takových případů je hodně, proto uvedu jen jeden za všechny, možná nejvíce alarmující. Před pěti lety byl v Borovnici na Trutnovsku pohřešován dvouletý Vítek, který se ztratil i se svým jezevčíkem (případ byl hodně medializován a mnozí z vás si něj jistě vzpomenou). Po několika dnech byli oba nalezeni několik kilometrů od svého bydliště, chlapec už byl bohužel mrtvý. Jezevčík, který byl na jeho hrudi, ale žil a oba leželi na poli, tj. na otevřeném prostranství. Přesto je termovize nenašla.
  Nejpoužívanějším způsobem při hledání lidí jsou tzv. rojnice složené z policistů, někdy také hasičů a vojáků. Rojnice mají při pátrací akci své opodstatnění a určitě je namístě je využívat. I tato forma hledání má ale vážné trhliny a nelze na ní plně spoléhat. I když půjde v rojnici několik stovek lidí, mohou člověka snadno přejít a v mnoha případech už se to také stalo. Důvodů je hned několik. Bezvládný člověk může ležet ve vysokém a hustém porostu (vysoká tráva, smrkové mlází, borůvčí, maliní apod.), může být zapadlý v nějaké díře, ve skalní průrvě apod. V takových případech půjdete dva metry od těla, a nevšimnete si ho.
  Druhým důvodem je, že lidé v rojnici často obcházejí a neprohledávají husté, pichlavé a jinak nepříjemné porosty. Předpokládají totiž, že tam pohřešovaný určitě nebude, proč by tam chodil….Jenomže při hledání je potřeba počítat s tím, že člověk může mít duševní, zdravotní nebo jiné problémy a proto se může chovat a jednat proti veškeré naší logice. Dalším důvodem je fakt, že si policisté i vojáci jdou mnohdy do rojnice pouze „odchodit“ svojí pracovní dobu nebo příkazy nadřízených. Nebývá tomu tak vždy, mám zkušenosti i s pečlivým a velice zodpovědným přístupem těchto lidí k pátrání, ale bohužel negativní zkušenosti převažují. A místní lidé? Ti jsou většinou plní emocí a při hledání postupují zbrkle a chaoticky, byť v dobrém úmyslu.
  K hledaní bývají využíváni také policejní psi, kteří jsou ale ve většině případů vedeni celou dobu na vodítku. Je to pochopitelné, protože až na výjimky jsou vycvičeni k úplně jinému použití, tj. k vyhledání pachatele, kterého při nalezení mimo jiné zbuší košíkem. Nemohoucího člověka a zvlášť dítě by takový pes mohl košíkem vážně poranit a určitě by to na něm zanechalo také negativní psychické následky. Kromě toho by mohl policejní pes napadnout ostatní pátrače v rojnici, čehož jsem byla svědkem například při simulovaném cvičném nasazení složek IZS v Kořenově.

  Jak by to mělo být

  Téměř vždy rozhoduje čas a s tímto vědomím je nutné k pátracím akcím přistupovat. V případě dospělého zdravého člověka policie zpočátku často vyčkává (někdy i dva, tři dny) s tím, že se dotyčný může ještě vrátit, že je třeba u známých apod. Teprve pak zahájí rozsáhlejší pátrací akci. Pro nalezení pohřešovaného člověka je ale zapotřebí udělat maximum HNED, dokud je předpoklad, že bude živý. To znamená v co nejkratším čase prověřit co nejvíce možností a tudíž i prohledat co největší plochu. Už od samého začátku by se proto mělo využívat k pátrání všech dostupných prostředků, tzn. nejen policistů, ale také dobrovolných záchranářů a hlavně kynologů. Je lepší rozjet pátrání ve velkém hned a povolané složky případně zase odvolat než vyčkávat a situaci podcenit. I když je pohřešovaným člověk, který nemá zdravotní, duševní ani jiné problémy, nikdy nevíme, jestli se mu něco nepřihodilo a jak na tom je. Mohl například zakopnout a při pádu si o kámen rozbít hlavu a krvácet nebo být v bezvědomí. Mohl si zlomit nohu nebo si v lese o větev poranit oči, možností je mnoho. Lidem jde často o život i proto, že jim hrozí podchlazení, a v nejednom případě k úmrtí z tohoto důvodu už došlo. Příkladem může být případ, o kterém před časem informoval Deník Litoměřicka v článku s příznačným názvem „Policisté prohráli boj s časem“. Na Děčínsku se ztratil slepý muž, kterého od večera hledalo patnáct policistů a dva psovodi. V noci byla akce kvůli mlze a tmě přerušena, chladnou noc ale muž nepřežil a druhý den byl nalezen mrtvý zhruba (pouhých) patnáct set metrů od ústavu! Troufnu si říci, že při okamžitém nasazení záchranných psů by tento muž přežil.

  Schopnosti záchranných psů

  Záchranní psi jsou jedním z nejefektivnějších prostředků, které lze při pátrání využít. Jejich schopnosti samozřejmě nejsou neomezené, ale jsou hodně velké. Dobře vycvičený pes dokáže navětřit osobu na vzdálenost několika desítek, za příznivého větru i stovek metrů. Jelikož záchranní psi nehledají člověka podle jeho pachové stopy zanechané na zemi (jako to dělají policejní psi - specialisté na stopy), ale větří lidský pach ze vzduchu a větru, mohou být nasazeni prakticky za jakéhokoliv počasí a k prohledání jakéhokoliv terénu. Na rozdíl od psů – stopařů také nepotřebují před hledáním k načichání žádný předmět s pachem pohřešovaného člověka. Záchranní psi totiž nehledají pach jednoho konkrétního člověka, ale hledají lidský pach obecně a označí každou osobu, která se v daném prostoru nachází. Pro úspěšné nasazení záchranných psů není překážkou vedro, hustý déšť, mlha, mráz, sníh ani silný vítr. Mohou bez omezení pracovat i v noci. Není pro ně problém najít člověka, který je ve vysokém a hustém porostu, v těžko prostupném nebo jinak členitém terénu, protože ho z dálky navětří čichem. Jeden pes je schopný obsáhnout plochu, na jejíž prohledání by bylo potřeba dvacet nebo i více lidí, záleží na terénu a konkrétních povětrnostních podmínkách. Navíc tito psi nalezenému člověku neublíží.

  Proč volat dobrovolníky

  Už jsem se zmínila, že pro včasné nalezení pohřešovaného je potřeba udělat co nejvíce v co nejkratším čase. Především proto je na místě povolávat kromě profesionálních složek i dobrovolné záchranáře. Při hledání je důležité člověka nejen najít, ale také vyloučit prostor, kde není. Při pátrání se obvykle prohledávají poměrně rozsáhlé plochy, někdy je potřeba prověřit i několik desítek kilometrů čtverečních. A na to dva nebo tři policejní psi rozhodně nestačí, byť budou sebelepší. I dvacet psů by bylo málo. Dalším důvodem, proč volat dobrovolníky, je, že mohou být nasazeni dlouhodobě, to znamená i v noci. Nemusejí totiž hledět na to, že jim končí pracovní doba a že by dělali přesčas. Faktem také je, že mnozí dobrovolníci mají s pátracími akcemi daleko více zkušeností než policisté, kteří jsou na hledání nasazeni, včetně velitelů zásahu. Je potřeba zdůraznit, že dobrovolníci nejsou amatéři, ale jejich práce probíhá na profesionální úrovni. Při pátracích akcích odvedou stejně kvalitní a mnohdy lepší práci než profesionálové. Pro dobrovolné kynology je záchranařina velkým a v nejednom případě i životním koníčkem, kterému obětují všechen svůj volný čas i peníze. Skutečné nasazení je pro ně jakousi odměnou za vynaložené úsilí. K pátracím akcím proto přistupují s plným nasazením a zodpovědněji než mnozí pátrači z profesionálních složek (podotýkám, že mnozí – ne všichni). Dobrovolníci jsou si vědomi také toho, že když udělají chybu a člověka přejdou, příště už je nikdo nezavolá.
  Nezanedbatelným důvodem hovořícím pro dobrovolné záchranáře jsou také finance. Kromě vytočení telefonního čísla nestojí jejich nasazení policii, resp. státní pokladnu prakticky nic. Totéž platí pro jiné složky i soukromé osoby. Většina kynologů si totiž náklady na nasazení hradí z vlastních zdrojů. Bez nároků na jakoukoliv finanční či materiální odměnu pomáhají například psovodi SDH.

  Proč policie nevolá dobrovolníky častěji?

  Důvody jsou různé a paradoxně souvisejí i s výše uvedenými výhodami při jejich nasazení. Často jde totiž víc než o pohřešovaného v první řadě o prestiž a úspěšnost dané složky. Jak by se při nalezení člověka vysvětlilo, že ho nenašel policista, ale nějaký obyčejný dobrovolník? Policie mnohdy považuje dobrovolníky při pátracích akcích za svou konkurenci, což je omyl. Je potřeba si uvědomit a hlavně připustit, že až na několik výjimek jsou policejní psi vycvičeni pro jiné použití. Proč tedy nevyužít psy dobrovolných kynologů, jejichž výcvik je zaměřen právě na hledání pohřešovaných osob. Například v USA nebo Anglii je tento postup naprosto běžnou záležitostí a SAR systém je založen převážně na práci dobrovolníků, protože je to pro stát nejvýhodnější.
  Dalším důvodem, proč jsou kynologové voláni pozdě nebo vůbec, je to, že si na tento pátrací prostředek velitel zásahu prostě pouze nevzpomene. Někdy je příčinou také neznalost schopností záchranných psů a možnosti je vůbec použít.

  Není to jen policie

  Konkurenční vztahy jsou patrné nejen u policie, ale bohužel i mezi samotnými záchranářskými organizacemi. Spolupráce těchto subjektů vcelku funguje, ale pouze na úrovni společných tréninků, popř. cvičných nasazení. Při skutečných zásazích se dobrovolníci vzájemně volají jen minimálně. I tady jde často především o vlastní prestiž, ale nejen to. Setkala jsem se také s argumentem – proč bychom je volali, vždyť oni nás také nevolají…. Jenomže když budou takto uvažovat všichni, bude to uzavřený kruh, ze kterého nebude cesty ven a doplatí na to pouze ti, kterým bychom měli pomáhat.

  Lze situaci zlepšit?

  Samozřejmě. Stačí, aby profesionálové a stejně tak dobrovolníci nezapomínali, co je jejich společným a prvořadým cílem a povinností. Je to pomoc lidem. Vlastní prestiž a ctižádost v této chvíli nejsou nejdůležitější a měly by ustoupit do pozadí. Je přece jedno, kdo pohřešovaného najde. Hlavně, že bude nalezen a pokud možno včas, tzn. živý. Ať už ho najde kdokoliv, vždy půjde o úspěch všech zúčastněných složek, protože nalezení člověka je výsledkem jejich spolupráce při nasazení, a tak je potřeba na věc pohlížet a prezentovat i v médiích. Tedy žádná konkurence. O postupu při pátrání a nasazení jednotlivých složek rozhoduje vždy velitel zásahu (zpravidla policista) a záleží pouze na něm, zda povolá také kynology se záchrannými psy nebo přijme jimi nabízenou pomoc.

  Kdo může dobrovolné záchranáře volat

  Dobrovolníky může žádat o pomoc kdokoliv - policie, hasiči, starostové obcí, ústavy sociální péče, léčebny atd. Mohou je volat také příbuzní a známí pohřešovaného i jiné soukromé osoby. Tím, že se obrátí rovnou na kynology, mnohdy pátrání a nasazení záchranných psů urychlí. Kynologové mohou být nasazeni a jsou schopni pracovat samostatně a nezávisle na policii či jiných složkách. Jsou také zcela soběstační z hlediska vybavení a zázemí při akcích. Pokud si jejich nasazení vyžádá policie nebo jiná složka, samozřejmě se řídí pokyny velitele zásahu.

  Kontakty na dobrovolné kynology

  www.hasicihejnice.cz/uvod.html
  www.kzjcr.wbs.cz
  www.zachranari.cz
  www.zbkjmkcr.ic.cz


Autor článku: Iveta Soukupová
Zdroj: časopis Psí sporty č.3/2008

  Na pozvání paní Jo Franks, vedoucí sekce trials z anglického The Bloodhound Club jsme se zúčastnili letošního jarní soutěže, jedné za čtyř, které se zde každoročně pořádají. Pro paní Franks to byl poslední trials, který jako sekretář klubu i výkonný rozhodčí zajišťovala. Je za ní 18 roků mravenčí koordinační práce a její nástupce, pan Martin Page, přebírá vysoko nastavenou laťku. Dobře odvedená organizační práce se mimo jiné pozná podle toho, že není vidět. A když přitom ještě člověk uslyší poznámku typu „ to nic není, to bych svedl taky“ je to jen potvrzení, že všechno je OK.
  Triasl se konal v okolí obce Holybourne v hrabství Hampshire. Je to vyloženě farmářský kraj s rozsáhlými polnostmi a pastvinami, úzkými silničkami a malebnými usedlostmi, které pamatují snad i královnu Alžbětu.
  Podmínky pro stopování V Anglii jsou jen těžko srovnatelné s podmínkami v Holandsku nebo u nás. Psi i psovodi pracují podle stejných regulí, ale v rozdílných terénech, Zatímco v Holandsku se pracuje ve vřesovištích, nízkých porostech, písku a lesů je jen menší podíl, u nás se psi pohybují ze 70 – 80% v lesích, je v Anglii dominantním terénem otevřená krajina – osetá pole, oranice a pastviny. Od terénu se odvozuje i pojetí stopování. Angličané vyžadují od psa schopnost sledovat stopu na rozsáhlých návětrných plochách (řádově desítkách hektarů) a rychle napravit chybu při její ztrátě. V tom mají výhodu psi se zkouškou „na vlnu“, to jest prokazující netečnost k ovcím. Mohou totiž pracovat v nejistých úsecích (ve větru, v oranici apod.) navolno a obsáhnout tak mnohem větší plochu, než by jim to umožnila sebedelší stopovací šňůra.Po nalezení stopy se vrací na šňůru a pokračují klasickým způsobem.
  Pro dokreslení situace: po celou dobu naší přítomnosti vál velmi silný vítr. Byl tak silný, že nám po návratu domů naše vichřice Ema připadala jako přirozené pokračování toho, co jsme zažili.
  Pozemky v okolí Holybourne jsou od sebe odděleny živými ploty s neustále zastřihovaných buků a dubů. a aby to nebylo tak úplně jednoduché, je do živého plotu zakomponovaný plot drátěný, asi 1.2 m vysoký. Dráty jsou mezi kůly velmi dobře napjaty a celý systém korunuje ostnatý drát, umístěný většinou úplně nahoře. O způsobu vyznačení vlastnických hranic se zmiňuji důkladně jen proto, že nám bylo těmito překážkami několikrát prolézat za položenou stopou. Nevím, jak se tudy proplížil kladeč, ale my jsme si s tím s Gumpim napoprvé pohráli až po ujištění rozhodčího, že pes správně sleduje stopu na sousední pozemek.
  Relativita věcí vezdejších se potvrdila následně ve chvílích , kdy jsme s s Gumpim dokonale obaleni holybournským bahnem postupovali krajinou. Potom jsme živé ploty vítali jako milá zpestření cesty. Proskakovali jsme jimi s radostí, nekomentovatelnými výkřiky a tak podobně.
  Náš Forrest Gump byl přihlášen do třídy Junior (2 míle dlouhá a 1 hodinu stará stopa). Do této třídy se nominoval na podzim 2007 v Holandském Havelte.

  Zúčastnili jsme se jako diváci samozřejmě už prvního dne trialsu, abychom poznali terény, organizaci a způsob posuzování výkonů psů. Dobře jsme udělali. První den se soutěžilo ve třídě Novic ( trasa 1 míli dlouhá a půl hodiny stará). Startovalo 19 psů. To znamená mimo jiné i fakt, že rozhodčí pan Alan Taylor se svými asistenty prošel minimálně 19 mil složitým terénem. V praxi to vypadalo tak, že skupina rozhodčích chvátala za psem do té doby, než buď došel do cíle, nebo z jakéhokoliv důvodu nezpomalil. Ve druhém případě hlavní rozhodčí zanechal na místě asistenta, který se psem trasu dokončil a hodnocení předal navečer rozhodčímu. Rozhodčí pokračoval nezměněným tempem tak, aby stihl start dalšího psa přesně podle časového rozpisu. Způsob na první pohled drsný měl velmi racionální podstatu: vyloučil časový skluz startujících psů a tím i nadlimitní stárnutí ji položených stop.
  Každá stopa byla rozplánována i pro kladeče, kteří se drželi svého časového harmonogramu.
  Zdá se to neuvěřitelné, ale všechno klaplo. Všichni psi došli a byly uděleny všechny tři ceny.
  V naší skupině Juniorů startovalo celkem 5 psů. Po zprávách Angličanů, kteří nás viděli několikrát pracovat v Holandsku, byl Gumpi tak trochu za možného favorita. Bohužel, předpoklad se nesplnil. Scénář výkonu všech psů toho dne byl v podstatě stejný. Jako ostatní i Gump šel první 2 míle perfektně a hlavní rozhodčí večer prohlásil, že už viděl nového vítěze. Jenže potom ho stáhl pach prasečího hnoje a otevřené odchovny selat, z toho se ještě vyhrabal, ale potom najednou jako když ho někdo vypne, přestal pracovat. Poslední necelou míli jsme prakticky jen došli, na konci se vzpamatoval a udělal identifikaci ze tří figurantů.
  Jaké bylo naše překvapení, když jsme se dozvěděli, že stejným způsobem dopadli všichni ostatní psi, včetně nejvážnějšího soupeře Martina Page s Marksburym. Když jsem Martinovi odpověděl na otázku, jak jsme dopadli, zmáčkl mi ruku a povídá – „vítej v klubu“!
  Večerní hodnocení vypadalo podle toho . Hlavní rozhodčí dne pan R. de Messemaecker (Belgie) nás rozebral do šroubku, vyčetl malou důvěru ke psům atd. Na závěr konstatoval, že přes všechny chyby, které způsobili psovodi, nerozumí tomu, proč nedošel ani jeden pes tak, aby mohl být hodnocen. Jak řekl, tak učinil. Psi ve skupině nebyli hodnoceni. Jen Fiona Mckenzie dostala cenu za vytrvalost, protože ten den vedla 2 psy.
  Ve večerních zprávách BBC jsme se dozvěděli, že ten den postihlo londýnskou oblast zemětřesení. Padaly komíny, zídky a podobně. Mohla, ale také nemusela tu být souvislost. To už se asi nikdy nedozvíme.

  Postřehy, shrnutí :
    - Angličané považují dochvilnost za naprostou přirozenost. Každodenní cesta z Cheshamu, kde jsme bydleli, na místo konání trialsu měřila cca 110 km a většinou vedla po londýnském dálničním okruhu. Pokaždé jsme se dostali do ranní špičky, ale neexistovala žádná omluva pro případné byť minutové zpoždění. Nám se povedlo druhý den přijet o 3 minuty později a místo srazu bylo prázdné. Naštěstí byla celá kolona jen pár set metrů od nás.
    - ocitli jsme se ve velmi přátelském prostředí, které nebylo možné za panujících přírodních podmínek předstírat. Nemyslím, že příčinou byl jen náš exotický středoevropský původ. Pocit přátelství a kolegiality byl velmi intenzivní a nám nezbývá než doufat, že když jsme už nepodali předpokládaný výkon, alespoň jsme sobě a našim následovníkům neudělali ostudu.
    - po večerech jsme debatovali s  Jo Franks a Bobbie Edwards o možné pomoci Kennel Clubu a Bloodhound Clubu UK našemu, dnes už klubovému úsilí o pořádání vlastních trials. Nabídli nám pomoc ve dvou směrech. Jednak nechají provést korektury našich překladů soutěžních propozic Čechy – kynology, žijícími delší dobu v Londýně, jednak nás zvou k účasti na jarních trials v roli asistentů rozhodčích a tak učinit první krok k výchově vlastních rozhodčích. To je ostatně předpokladem k předání „licence“k pořádání vlastních trials ze strany Kennel Clubu UK.

  A ještě pokus o závěr: Nedávno jsme absolvovali tréning na záchranářské zkoušky. Pětkrát jsme přebrodili vodní tok, prošli bažinou, hustým mlázím, kam by ani houbař za ztepilým hřibem nevyrazil a nakonec identifikovali kladeče zatlučeného v lesním krmelci. Potom se mě zeptali, co bylo těžší, jestli anglická stopa nebo trasa v Jizerkách. Ono se to ale nedá srovnávat, je to různé terénem, účelem, motivací. Ale všude, ať už na pláních v Anglii nebo v těžko prostupném terénu u nás platí jedna zásada – věřte svému psu ! Naučte se číst řeč jeho těla, která leccos napoví. Většinou má v dané chvíli víc informací, než si dovedeme představit.

  Vít Paula - Doubravice

Vysvětlivka:
Trials-soubor paradoxně čtyř kategorií – (Novic, Junior, Intermediate a Senior) soutěží práce bloodhoundů na lidské stopě.

Fotky jsou v Galerii Rescue.

Lokalizace: Severní Holandsko, Frísko, provincie Drente.
Místo: Havelte (vojenský prostor armády Jejího Veličenstva)
Je propůjčován pro účely rekreace , dále zmíněných soutěží a pastevectví. Mimo cvičení armády je volně přístupný a hojně navštěvován. Trials probíhal za plného provozu, na soutěžící nebyl brán žádný ohled.
Pořadadatel: NBC – De Nederlanse Bloehonden Club

Naše účast:
  - Nabrouck de Famous Alhavant ( Nabra), psovod ing.Lubomír Satora
  - Wailyn de Famous Alhavant (Boženka), psovod Zbyněk Volšík
  - Forrest Gump Hlava Rodiny (Gamp), psovod Vít Paula

Working Permit – povolení k práci na lidské stopě ( trasa 1.6 km, 3-4 lomy 0.5 hodiny stará.)
Její úspěšné složení podmiňuje účast psa v další soutěži.
Datum: 17.10
Čas: 14,00
Rozhodčí: Jan Gritt (NL)
Počet psů ke zkoušce : 3
Z naší výpravy: Boženka a Nabra
Výsledek: uspěli a k další zkoušce připuštěni 2 psi - Boženka a Nabra.

Novic Stake - 1.6 km dlouhá, 0.5 hodiny stará stopa. Posuzuje se kromě práce psa i spolupráce psovoda se psem a identifikace kladeče v cíli.
Datum: 18.10.
Rozhodčí: Sue Wheeler (UK), asistentka : Jo Franks (UK)
Přihlášeno 8 psů.

Startovní pořadí se díky nově přihlášenému psu z Anglie zpřeházelo, a tak první náš pes – Nabra, nastoupil cca ve 13 hodin .
Večerní hodnocení:
Dobrý start, drobné problémy na lesním úseku trasy, dále v pořádku, výborná identifikace !
Jako jediný pes označil kladeče i hlasem, což je mimo Anglii již jen rarita a tajný sen stopařů.
Udělená cena : za nejlepší identifikaci.

Druhá startovala Boženka čas cca 13.30 hodin.
Večerní hodnocení: rychlý, raketový start, rychlá práce, poslední čtvrtina trasy práce výborná, krásná a spontální identifikace.
Udělená cena: cena za nadějného psa

Junior Stake - 3.2 km dlouhá a 1 hodiny stará stopa
darum : 19.10
rozhodčí: Sue Wheeler (UK), asistent: Joop Hakkinje (NL)
Přihlášeno: 6 psů
Gamp startoval ve 13.30 hod.
Večerní hodnocení:
rychlý start, výborná práce, radost z práce, v závěrečné části poryv větru „sfoukl“ stopu, takže
přešel ostrý lom, vynechal smyčku a snažil se jít ke kladeči přímo. Byl na místo chyby psovodem znovu nasazen a práci dokončil.
Ocenění: 0

Závěrem dovolte poděkovat přátelům z NBC za péči, kterou naší výpravě věnovali.
Speciální poděkování patří Marianne de Zwarte a Daně Kettnerové.

   Fotky z Holandska najdete v Galerii - AKCE a VÝSTAVY.

   jak možná víte, několik bloudařů z řad našeho klubu (ale i mimo něj) začalo zhruba před dvěma a a půl roky cvičit své psy pro práci na lidské stopě. Děje se tak s významnou metodickou podporou holandského sesterského klubu NBC. Holandsko je jednou ze čtyř evropských kontinentálních zemí, kam britský Kennel Club UK (obdoba naší Kynologické Únie) delegoval oprávnění pořádat „Working trials“ – soutěže bloodhoundů na lidské stopě. Citované oprávnění je podmíněno především existencí vlastní základny rozhodčích, vzešlých přirozenou cestou z těch, kteří se práci na stopě aktivně a po delší dobu věnují.
   K této metě vede ještě dlouhá cesta, jejímž předpokladem je mimo jiné i dodržení stylu - metodiky práce se psy, která je již dlouhou dobu existuje pod názvem Clean boot – „čistá stopa“. Populární, ale velmi výstižnou formou ji popisuje Dana Kettnerová ve své práci „Stopování v NBC“, která vyšla v loňském Zpravodaji našeho klubu. Jedná se o způsob, jak v bloudech postupně probouzet a poté podporovat a rozvíjet vlastnosti, které si toto prastaré plemeno nese po celá staletí s sebou. Tohle „probouzení“ funguje stejně u štěňat i u starých psů. Ti druzí jsou při práci již rozvážnější a soustředěnější, je ale potřeba pohlídat je proti nadměrné zátěži (podobně jako štěňata do cca 1 roku).
   Společná výcviková metoda má další nespornou výhodu: umožňuje páníčkům mluvit stejnou řečí o stejných problémech výcviku, umožňuje hodnotit a poměřovat práci psů a psovodů na závěr setkání, která si sami organizujeme a konzultovat případné nejasnosti pomocí mailu třeba v Holandsku nebo v Anglii.
   Pokud se stopování s bloudy stane součástí klubové kultury i u nás, dojde pravděpodobně postupem času k situaci, kdy část zájemců (pravděpodobně ta větší) se bude chtít věnovat stopování rekreačně pro kondici a zdraví své a svých psů. Tak je to běžné všude. Další skupina bude usilovat o využití bloudů pro potřeby PČR a záchranařiny se specializací na dálkové stopy při vyhledávání pohřešovaných osob. Tato možnost je v současné době v jednání a rozpaky jsou upřímně řečeno prozatím oboustranné. Naším prvním cílem je dostat bloodhounda do povědomí odborné veřejnosti díky jeho mimořádným výkonům tak, aby postupně v každém kraji mohl začít existovat alespoň jeden bloodhound takzvaně "na telefonu", k dispozici veliteli případné pátrací akce. K tomu je ovšem bezpodmínečně nutné, aby všichni adepti na takovou službu garantovali stejnou úroveň výcviku.
   Tím se kruh uzavírá a dostávám se k prvopočátku své úvahy o společné výcvikové metodice jako k nástroji měřitelnosti výkonů a úrovně vycvičenosti psa i jeho páníčka.
   Na stránkách našeho klubu Vám postupně, tak, jak budou postupovat překlady, předložíme metodiky soutěží a výcviku z kvalitních zdrojů (anglický a holandský klub, Kennel Club a dalších.) Jsou to podklady, na jejichž základě by měly vzniknout naše vlastní normy, ovšem akceptovatelné těmi, kteří jednou (doufejme) budou rozhodovat o udělení licence k pořádání Working trials i do ČR. Do té doby si zájemci o oficielní Povolení k práci na lidské stopě (Working Permit) musí zajet za hranice. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky , mají Permit dva psi v ČR. V půli října odjíždíme spolu se dvěma dalšími adepty do holandského Havelte. Držte palce!
   Ještě jedno upozornění: jako všude v klubových poměrech vznikají i v zahraničí klubové frakce, které z různých důvodů nesouhlasí s něčím v činnosti své organizace. Mohou se vyskytnout případy, kdy si frakce osobuje právo udělovat např. Working Permit. Doporučuji tedy v případě, že se rozhodnete vyjet za zkouškami samostatně, kontaktovat oficielní cestou vedení konkrétního klubu, zda se jedná o jeho aktivitu. Permit udělený alternativní skupinou je totiž v Evropě neplatný.
   Těšíme se na Vaše dotazy a doufejme i na spolupráci. Jsme na začátku (pokolikáté už), tak ať ta práce k něčemu vypadá!

   Kontakty, na které je možné se obracet:

vpaula@mkinet.cz (Doubravice)
satora@tradeagri.cz (Dlouhá Loučka)
info@animalapatyk.cz (Trutnov)

   Za všechny stopaře zdraví Vít Paula, tel. 604 207 887